My (neverending) weight loss journey

Jak už vám asi název článku napověděl, chtěla bych vám dneska povyprávět o mém hubnutí. O tom, že něco takového napíšu, uvažuju už opravdu hodně dlouho, ale stále jsem to odkládala s tím, že to napíšu, až budu víc ve formě a budu to brát jako takové ohlédnutí. Místo toho tu teď sedím naprosto nespokojená se svým vzhledem, a tak toto budu brát i jako motivaci sama pro sebe. Pokud mi pak budete chtít napsat, jak jste začínali vy a jaké to pro vás bylo, budu jen ráda!


První myšlenky ba hubnutí u mě přišly už na základní škole. Vždycky jsem bývala takový buřtík mezi hubenými spolužačkami. Na hodinách tělocviku jsem byla pravidelně nejhorší a dělalo mi problém i vyšplhat po tyči. (Teď si mě ale prosím nepředstavujte jako úplného buřta, byla jsem silnější, ale né nějak obézní nebo tak. :D) A jako každé holce mi to začalo vadit, takže jsem se rozhodla, že budu "držet dietu". Moje dieta vypadala tak, že jsem přestala snídat a moje školní svačiny končily v koši. Obědvala jsem normálně a k večeři jsem si dávala jogurty (výjimečně s müsli). K tomu jsem doma každý večer dělala 100 sklapovaček. No prostě boss. :-D Něco málo jsem zhubla (pravidělně jsem se vážila), ale samozřejmě jsem to moc dlouho nevydržela a začala pak jíst zase normálně. Můj problém byl v tom, že jsem měla hrozně ráda sladkůstky a večerní brambůrky o víkendech u televize. A pohyb jsem z hloubi duše nenáviděla. Mé koníčky se týkaly hudby. Jeden čas jsem sice chodila na aerobic (k tomu jsem se později i vrátila, nechci předbíhat), ale moc dlouho jsem u toho nevydržela. Byla jsem totiž nejhorší. Pak jsem teda váhu nějaký čas zase neřešila, něco jsem zhubla sama od sebe, když jsem odešla na střední, tak už jsem si alespoň nepřipadala jako váleček. Ale ta touha po štíhlosti tam byla.. A to dost.

Potom přišlo léto 2013, které jsem strávila s přítelem v Praze (pořád jsem chodila na gympl, ale na prázdniny jsme si našli brigádu, a tak jsme mohli být pořád spolu). Koupili jsme si kolečkové brusle a skoro každý večer jsme vyráželi ze Strahova na Ladronku dát si pár koleček. Bylo to naprosto boží. :-) Jenže... u konce okruhu stojí největší Kaufland v ĆR :D, takže jsme si tam vždycky skočili pro nákup. A já samozřejmě pro nanuka na osvěžení. Vždycky ale se slovy: "Tohle je muj poslední, jo? Musim taky jíst zdravě, když teď tak sportujeme." Jenže to léto jsme taky jedli spousti cereálií typu Cini-Minis, k večeři třeba párky v rohlíku a tak. Takže to nebylo uplně ideální. Sice jsem díky pohybu nic nepřibrala, ale ani jsem se nijak nepřiblížila své vysněné postavě.

Takový ten zlomový okamžik, o kterém všichni mluví, přišel až v září. Ta chvíle, kdy se vám prostě něco přepne v hlavě a vy se to toho fakticky zahryznete a makáte jako šroub. Přítel se chystal zpátky na kolej a já měla zůstat zase sama doma. Jeden z mých dvou impulzů byl ten, že jsem se doma nudila. Nechtělo se mi s nikým chodit ven (vzpomínám si, že v té době jsme se nějak i rozešly s mou dobrou kamarádkou), ale čas jsem nějak zabít potřebovala. Učení nepřicházelo v úvahu, protože maturita byla daleko. A pak se stalo to, že jednou, když jsem znuděně sjížděla facebook, vyskočila na mě...

- "30ti denní výzva"
Marika a její hubnoucí hnutí na facebooku byla pro mě osudová! Její cvičící plány zaručovaly první výsledky už po třiceti dnech a to bylo něco, co jsem potřebovala slyšet. Ujištění, že když do toho dám všechno, bude to fungovat. A taky fotky těch, kteří už to zkusili přede mnou - a světe div se, oni ty výsledky měli! Tak proč né já? Začala jsem tedy skoro každý den dřepovat a posilovat břicho. Hlavní bylo ale to, že jsem zásadně změnila jídelníček. Všechno nezdravé jsem úplně vyřadila a postupně jsem se učila, jak a co správně jíst. Zkoušela jsem různé vychytávky podle Mariky a ono mě to opravdu bavilo. O to víc, když jsem viděla, že fakt hubnu! Cítila jsem se čím dál tím líp a krásnějš. :-) Určitě všechny tenhle pocit znáte.
Asi po měsíci a něco cvičení s výzvou (a i po nějakých výsledcích) jsem při prohlížení receptů na stránce výzvy narazila na jeden, který nebyl od Mariky ale od "nějaké"...

- Adenike. Nedalo mi to a ze zvědavosti jsem zašmejdila, kdo že to je. A tak se stalo, že jsem narazila na mou inspiraci do budoucích měsíců (a vlastně ji zbožňuji do dneška). Díky ní jsem zjistila, jak je při hubnutí důležité kardio. A tak jsem ho zavedla i u sebe. Také jsem ve večerních hodinách vyřadila sacharidy (tudíž jsem jedla různé tuňáky, vajíčka, tvarohy a hoodně zeleniny). A podruhé, světe div se, ono to fungovalo ještě líp, než posilování. V tomto období jsem měla, dalo by se říct, tu postavu, po které jsem toužila. Samozřejmě, my holky nejsme nikdy spokojené, proto si to uvědomuju až teď zpětně, při pohledu na fotky.
Co se toho pohybu týče, dávala jsem si kardio každé ráno před školou. Nic zabijáckého, stačilo 15 minut. A ani to nebylo na lačno, vždycky jsem před tím měla lehkou snídani. Toto bylo jedno ze dvou období, kdy jsem se sebou byla nejspokojenější. Musím ale říct, že jsem se hrozně hlídala a nikde jsem nic neujídala. Když si přítel koupil brambůrky nebo čokoládu, vydržela jsem to čuchat a nevzít si. Ze začátku mi to ani nechybělo. Měla jsem železnou vůli. :-) (Dnes bych ji brala zpátky HNED.)

(A vím, že se to bije s tím, co tu často píšu - a to, že SVALY se mi na holkách nelíbí. Ale Adenike prostě zbožňuju a je mi jedno, jestli svaly má nebo ne :D Já sama na sobě svaly nijak nechci.. Inspirovala jsem se jejími radami co se týče stravování a kardia a navíc mi vždycky dodala pozitivní energii a ta je při dietě dost potřeba. A taky mi je moc sympatická tím, co dokázala.)

Pak ale přišly Vánoce a s nimi i první zklamání mé vůle. Neříkám, že jsem si tu spoustu dobrého jídla po několika měsících naprostého nehřešení neužila. To teda sakra užila! Jenže jsem přibrala pár kilo a míra mé spokojenosti značně klesla. (To jsem hold já, všechno hrozně moc řeším, navíc se blížil maturák, takže o to horší to bylo.) Ale měla jsem jasný cíl, který mi docela dost pomohl. Vždycky si musim dát nějaký cíl, nějakou událost, do které budu vypadat dobře. A pak třeba jen pomyslim, že budu tlustá v šatech nebo na koupáku a hned mě to nakopne. Takže jsem zase začala něco dělat a jíst zdravěji. V té době jsem propadla ovesným kaším a burákovému máslu :-D A začala jsem chodit na cvičení - právě ten aerobic. Né že se mi tu někdo bude smát! :D Já vím, že minulé století už je dávno pryč, ale hned to vysvětlím. Tohle cvičení vedou dvě cvičitelky v baráku asi 100 metrů od našeho vchodu, takže jsem se vždycky 10 minut před začátkem sbalila  z chvilku jsem byla na místě. Časová nenáročnost byla skvělá. A hodiny bývaly večer a to jsem měla vždycky čas. No a zase jsem zhubla, sice už né úplně jako předtím, ale blížilo se to, takže jsem šla na ples docela spokojená, že jsem to zvládla.

Po plesu jsem měla pár cheatovacích dnů, jako takovou odměnku :-D a potom jsem se do toho zas pustila. Taky mi začala intenzivní příprava na maturitu - nejdřív na písemku z matiky, kterou jsem psala dřív (protože matiku jsem měla jako školní předmět) a potom na samotnou ústní zkoušku. Před tou matikou jsem ještě zvládala cvičit, protože času bylo relativně dost. Tou dobou jsem propadla kouzlu běhání. A dokonce rannímu (a na lačno). V životě bych to do sebe neřekla. Můj odpor k pohybu nějak vymizel a já každé ráno vstávala před šestou, abych stihla na 50 minut vypadnout ven a pak se ještě osprchovat a připravit do školy. Krásně jsem si tak nastartovala den a do školy jsem šla s pocitem, že pro ten den už mám hotovo. Do té doby jsem si něco takového nedokázala ani představit. Že bych ráno vylezla z postele O HODINU dřív a šla BĚHAT. A ještě bych z toho pak měla RADOST. :-D Ale jakmile jsem se párkrát překonala, už to šlo nějak samo. Vždycky mi pomohlo představit si, jak se budu cítit, když se na to vybodnu a nevylezu. Párkrát jsem skutečně nevylezla a ten pocit potom byl naprd. Naprosto nesrovnatelnej s tím, který jsem měla, když jsem šla. ;-) A je pravda, že všechno je o zvyku. I na to debilní ranní vstávání se dá zvyknout. Jakmile se to stane rutinou, máte vyhráno.
Maturita se tedy pořád blížila a přišel svaťák. Během toho jsem necvičila vůbec. Každou chvilku jsem využívala k učení - a to nepřeháním. Normálně jsem nepoznávala sama sebe, ale on strach dělá divy :-D Takže jsem se sice nijak nehýbala, ale pořád jsem jedla zdravě a o to víc jsem se hlídala. A světe div se potřetí - hubla jsem. Pomaličku polehoučku, ale jo. Tím jsem si jen ověřila tu známou pravdu, že opravdu hodně toho dělá jídlo. A že se dá vlastně zhubnout i doma na gauči, když tam budete správně jíst. ;-)
(Jen chci říct - váhu jako v "období Adenike", nebo jak lépe to nazvat, jsem už nikdy neměla, vždycky jsem se jí jen blížila. To jen pro pořádek, aby si někdo nemyslel, že jsem hubla pořád víc a víc.)

Po maturitě jsem si zas povolila uzdu a docela si dopřávala. Nejdřív jakože za odměnu. Později z čisté lásky k jídlu. :-D Ale nebylo to nic hrozného. Měla jsem před sebou další cíl, takže jsem se držela. Byl to letní tábor, kam jsem chtěla jet opravdu hubená. (Dalo by se říct, že to bylo kvůli nějaké mé vymyšlené holčičí rivalitě, byla jsem prdlá, ale nebylo to na škodu :-D). Takže před prázdninama jsem se zas asi na dva týdny pustila do běhání a bylo to zase fajn. (Vždycky i stačilo chvíli zabrat a snadno jsem dosáhla toho, co jsem chtěla.) Jak bylo tedy v plánu, na tábor jsem jela zas tak nějak ve formě. Ale to nestačilo, takže jsem hezky jedla podle svého i na táboře (žádné společné obědy alá omáčky, měla jsem vlastní zásoby a přístup k ledničce, takže super-boží :-D). A jak to na letních táborech bývá, ani o pohyb tam nebyla nouze. A tak se stalo, že po prvním týdnu na mě ráno v zrcadle vykouklo nejhezčí bříško, které jsem kdy měla. Měla jsem ho krásně plochý a dokonce mi maliličkato koukaly šikmé břišní svaly (snad jsem to nazvala dobře, anatomie mi moc nešla). Takže já happy jak dva grepy. Fotku bohužel nemám.. A tak jsem si dovolila cheat day. Měli jsme s ostatníma vedoucíma rozlučku, takže kopa jídla. Byl by hřích nic neochutnat. :-D Navíc já jídlo miluju, to jsem věděla i v dietě a nikdy jsem ani nic jiného netvrdila. A tak jsme jedli a pili. (Bříško samozřejmě v tahu...). A druhý den jsem si řekla, že zas zajedu do starých kolejí ... - ale ono to najednou nešlo. Najednou jsem hrozně potřebovala nanuka, kterýho si tam všechny děti kupovaly každej den tak 3x. A pak jsem potřebovala pizzu, kterou měli ostatní k večeři. A tak jsem si to všechno dala. A druhý den zas něco. Protože jsem přeci všude slyšela "Jééé vždyť ty jsi hubená, ty si můžeš dát cokoliv prosim tě!". No tak si Radanka dala.

Z tábora jsem se vrátila smutná, nacpaná. Odhodlaná znovu začít. Ale... zkrátím to. Od té doby jsem znovu začínala nesčetněkrát. Nevím, co se změnilo, ale už nikdy se mi to nepodařilo. Jednou jsem dokonce držela sacharidové vlny. Blbooooooooooost. Teda ona by nebyla, kdybych hned po nich nezčla zas jíst, co hrdlo ráčí. Já vím, psala jsem tu spoustu chválivých článků. A vlastně bych je i psala znova, protože já během vln skutečně docela zhubla. Jenže né trvale a to bylo jedině mou blostí. Tudíž já teď znovu hledám odhodlání. A možná jsem si tímto článkem i pomohla. Nechci totiž, aby můj příběh o hubnutí skončil takhle: "Po táboře přibrala. A jestli neumřela, tak přibírá dodnes."

Mám v plánu co nejdříve (do léta!!) udělat aktualizaci článku a dodat pár nových fotek a hodně pozitivním textem, že se mi daří. :-) Před chvílí jsem to přeci napsala sama - všechno je jen o zvyku. A o dostatečně velkém odhodlání. A když už jsem se konečně odhodlala k napsání tohoto článku, dokážu i to druhé. A když už to vykřikuju takhle do světa, tak nebudu za padavku, která to ZASE něčím zkazí, no ne? :-) Jak říká moje motivace - musíme se nabudit, najít v sobě odhodlání, být pozitivní a mít i z nejmenšího úspěchu RADOST.

Spousta fotek, co tu jsou, měla být jen soukromá, proto jsou nekvalitní, jsou focené v nepořádku a vypadají tak, jak vypadají. Takže snad mě nepomluvíte. ;-P
Snad vás článek bavil, možná někoho i nakopnul, to bych měla jedině radost!
Držte mi palce, děkuji za přečtení a mějte se moc krásně. ❤

Ask me...