Food inspiration

To je fakt děsnej zvyk - fotit si každý jídlo. Už je to tak automatický, že nad tim ani nepřemejšlim. A stejně potom polovinu těch fotek smažu. Normálka. Ty, které jsem nesmazala, se mi tu ale už nějak začínaly kupit, tak jsem si řekla, že je dám do článku. Většina z nich je zdravá. :-P Protože co jsem napsala tento článek, jsem se nad sebou dost zamyslela a opravdu už začala něco dělat. ;-)

Začnu svačinkami, tady je dopolední: ovoce a burákové máslo. Na tuto kombinaci nedám dopustit!

¨

Blind Girl

Dneska to bude jeden povídavý článek :-)

Minulý týden se mi stala taková zvláštní věc, se kterou bych se s vámi chtěla podělit. Teda ona vlastně nebyla až tak moc zvláštní, bylo to něco úplně obyčejného, avšak zanechalo to ve mně spoustu myšlenek, o kterých musím přemýšlet. 

Jela jsem zrovna za Hunterem, abych ho vzala na procházku. Autobus právě zastavil na zastávce a já z okna viděla, že nastupuje slečna se slepeckou holí. Byla přibližně stejného věku jako já, možná mladší. Měla problémy, nemohla nahmatat dveře autobusu. Hned mě napadlo, že nejspíš není slepá odjakživa a že si teprve zvyká. Naštěstí byl hned vedle ní starší pán, který ji navedl. Dívka tedy nastoupila... a posadila se vedle mě. Ještě předtím si ohmatala sedačku a zeptala se, zda je tu volno. 

Odjakživa se slepoty bojím a slepých lidí je mi hrozně moc líto. Dle mého je to jedna z nejhorších věcí, která člověka může potkat... A jak jsme tak seděly vedle sebe, vnímala jsem rozdíl mezi námi. To, že ona tam sedí po tmě, zato já vnímám všechny barvy, světlo, stíny, lidi, tváře.. Bylo mi jí líto a chtěla jsem jí nějak pomoct, jenže jsem věděla, že ani nijak nemůžu a že nějaká lítost by jí ani nepomohla. Takový člověk žije v úplně jiném světě a musí si procházet něčím, co my si ani nedokážeme představit. Teda, já jsem to zkusila. Zkusila jsem si představit, že bych bez zraku měla cestovat po Praze a pohybovat se v hromadné dopravě, jako ona. Bylo to něco nepředstavitelného. Slečna měla (a má) můj obdiv.

Autobus zastavil na konečné a lidé začali vystupovat. Zeptala jsem se slečny, jestli jí nemůžu nějak pomoct. Prostě jsem ji nemohla nechat stát na zastávce a s klidným svědomím odejít. Ona se mě jen skromně zeptala, jestli náhodou nejdu do metra. Sice jsem neměla v plánu tam jít, ale byl to kousek a i kdyby ne, chtěla jsem jí pomoct. Tak jsme se chytly za ruce a já ji pomalu vedla ulicí mezi lidmi, ze schodů, podchodem a k dalším schodům - až dolů do metra. Tam jsme společně počkaly a když metro dorazilo, dovedla jsem ji k sedačce. Tam mi poděkovala, rozloučily jsme se a já se vrátila zpátky nahoru a šla si po svém. 

Ten den jsem na ni nemohla přestat myslet. Byl to můj první kontakt se slepým (nebo nějak handicapovaným) člověkem. Místo toho, abych měla hezký pocit, že jsem jí pomohla, mě spíš mrazilo z toho, jak moc jsem s ní cítila. Ona sice vypadala tak nějak vyrovnaně a smířeně, dokonce chvíli i vtipkovala, ale co jiného jí zbývá.. 

Začala jsem přemýšlet o rozdílnosti našich problémů. Věci, které já dělám denně a považuji je za samozřejmost, ona vnímá daleko obtížněji a složitěji. Třeba takováhle cesta městem je pro ni boj. Kdežto pro mě je to něco automatického, co dělám denně a ani nad tím nepřemýšlím. A čím je ona jiná než já? Kdo rozhodl, že já uvidím a ona bude žít ve tmě? Tolik moc otázek.. Ještě mě to přeci může potkat. Třeba potká. A budu vzpomínat na ty časy, kdy jsem byla normální. Uvědomila jsem si (ale opravdu uvědomila, né jen jako klišé), že bych si měla vážit toho, že jsem zdravá a můžu normálně fungovat. Až zas budu příště nadávat, že mám nějaké problémy, měla bych si vzpomenout na ni a na to, že ona má ty problémy mnohonásobně větší a vůbec celý život je pro ni složitý. Nemá takové možnosti jako já. A toho si prostě musím vážit a nebrat to jako samozřejmost. Dá se paradoxně říct, že ta slepá dívka mi otevřela oči...

Ask me something..

The 3dt anniversary ❤

Dnes jsou tomu přesně 3 roky, co jsme se dali s přítelem dohromady! To už je doba, sakra... :-D
- Dopoledne jsem byla na procházce s Hunterem, potom jsme si dali s přítelem oběd (který jsem nachystala už včera na dnešní piknik, který nakonec ale nevyšel..) a odpoledne jsme šli na procházku s Maxíkem :-) vzali jsme to lesem, kde bylo nádherně a také jsme cestou nakrmili pár srnek. :-) Teď už jsme doma, dáváme si víno a uděláme si filmový večer. :-) Dnešek byl prostě krásný. Víc takových dnů, kdy je jen pohoda a nic víc!

Fešák Hunter... :-) Tento týden jsem s ním trávila poměrně dost času a i když není můj, mám ho strašně ráda! Je už v úctyhodném věku, ale pořád je plný života. Miluje vycházky do přírody. Často se zastaví, odpočívá a prohlíží si vše kolem sebe. Dneska na něho bylo až moc teplo, tak jsme si dali pauzu na louce, kde si Huntie lehl a já ho hladila a... bylo to prostě fajn. :-)

Srnky bylo už o něco těžší vyfotit, pořád se nějak mlely :-D Ale byly překrásné! Byla mezi nima i mláďátka :-) Měly zrovna čas večeře, tak jsme jim přilepšili jablíčkem :-) Byl to hezký zážitek. Kdo si kdy pohladí srnku po čumáčku? 

A také jste dlouho neviděli našeho broučka :-P Tady na fotkách je asi 2 hodiny po stříhání a je to fešáček. ❤ 

Jak jste si užili krásný pátek vy?

Přeji všem krásný víkend!!

Ask me something..

Looking for Alaska

...aneb Po dlouhé době jsem něco přečetla, a tak se chlubím.

Ne, ve skutečnosti bych jen chtěla napsat kraťoučkou recenzi na knížku Hledání Aljašky od Johna Greena. 

Nejdřív chci říct, že od tohoto spisovatele je to má první knížka. O Aljašce jsem nikdy předtím neslyšela, zato o Greenovi ano. Ale kdo ne. :-) Napsal přeci Hvězdy nám nepřály a Papírová města - obojí zfilmováno, druhý titul se teprve těší na svou premiéru (letos v červenci). A příběh Hazel-Grace a Guse mě totálně dojal. A proto když jsem v knihkupectví zahlédla koutek s Greenovými knihami, bylo mi jasné, že si jednu z nich odnesu. Měla jsem chuť přečíst si nějaký hezký příběh. A teď už můžu potvrdit, že jsem sáhla po správné knížce. 

Příběh vypráví středoškolák Miles Halter, který se vyžívá v posledních slovech známých osobností, má velikou nouzi o přátele a žije poněkud nudný život. Nehodlá se s tím však smířit a rozhodne se, že nechá svůj starý život a vydá se za něčím novým. Nastoupí na internátní školu Culver Creek  a spolu s touto změnou se postupně mění i on sám. Ze slušného chlapce se najednou stává někdo, kdo se nebojí udělat průser, umí se bavit a hlavně - má kolem sebe partu skvělých lidí, na které nedá dopustit. Vzniká mezi nimi opravdu silné přátelství. Největší vliv na něho má (jak jinak) dívka, do které se neskutečně moc zamiluje - Aljaška Youngová. Tato náladová, impulzivní, ale přesto kouzelná dívka má opravdu něco do sebe. Dle mého je to velmi zajímavá osobnost a v knížce jsem si ji moc oblíbila. Možná je to schválně napsané tak, abyste si ji (stejně jako hlavní hrdina) prostě zamilovali. Naneštěstí pro něho má už přítele. Další v partě je Chip Martin, přezdívaný Plukovník (tato přezdívka mi přišla úplně hrozná.. ale postupně jsem si na ni zvykla a ke konci knížky už mi tak nevadila), který je Milesův spolubydlící. Miles si také vyslouží prapodivnou přezdívku, a to Váleček - myšleno ironicky, protože je hubený jak lunt. Další v partě je Vietnamec Takumi a hezká cizinka Lara. 

V Milesově životě je najednou spousta legrace, kanadských žertíků, alkoholu a cigaretového kouře. Dokonce ho potká i láska (a k tomu ještě něco jako láska). Všechno se zdá být perfektní. Dokud nepříjde den, který mu změní život.

Líbí se mi styl, v jakém je kniha podána. Také je zajímavé, jak je celá kniha je rozdělena na dvě části, a to "předtím" a "potom". Takže jednotlivé kapitoly nesly názvy jako "186 dní předtím" atd... Asi jste tedy uhádli, že se něco stane, ale co, to vám spisovatel ani slůvkem nenapoví a nechá vás v zuřivé zvědavosti (jako mě) až do té chvíle. 

Ráda bych se rozepsala víc, ale nechci prozradit příběh ani nějaké další zásadní věci. Každý by si to měl v knize prožít sám. :-)

Knížku vám všem tedy moc doporučuji. Těch pár hodin čtení za to opravdu stojí. :-) 

Mějte se krásně!

PS. Na druhém obrázku je portrét dívky - přesně takto jsem během čtení Aljašku skutečně viděla. Na tento obrázek jsem narazila až později, takže mě z toho až zamrazilo. :D 

PS II.: Doufám, že Plukovníka bude ve filmu hrát Josh Hutcherson, je mu totiž (podle mě) neuvěřitelně podobný a tahle role by mu sedla jak prdel na hrnec!

Ask me something..

My (neverending) weight loss journey

Jak už vám asi název článku napověděl, chtěla bych vám dneska povyprávět o mém hubnutí. O tom, že něco takového napíšu, uvažuju už opravdu hodně dlouho, ale stále jsem to odkládala s tím, že to napíšu, až budu víc ve formě a budu to brát jako takové ohlédnutí. Místo toho tu teď sedím naprosto nespokojená se svým vzhledem, a tak toto budu brát i jako motivaci sama pro sebe. Pokud mi pak budete chtít napsat, jak jste začínali vy a jaké to pro vás bylo, budu jen ráda!


První myšlenky ba hubnutí u mě přišly už na základní škole. Vždycky jsem bývala takový buřtík mezi hubenými spolužačkami. Na hodinách tělocviku jsem byla pravidelně nejhorší a dělalo mi problém i vyšplhat po tyči. (Teď si mě ale prosím nepředstavujte jako úplného buřta, byla jsem silnější, ale né nějak obézní nebo tak. :D) A jako každé holce mi to začalo vadit, takže jsem se rozhodla, že budu "držet dietu". Moje dieta vypadala tak, že jsem přestala snídat a moje školní svačiny končily v koši. Obědvala jsem normálně a k večeři jsem si dávala jogurty (výjimečně s müsli). K tomu jsem doma každý večer dělala 100 sklapovaček. No prostě boss. :-D Něco málo jsem zhubla (pravidělně jsem se vážila), ale samozřejmě jsem to moc dlouho nevydržela a začala pak jíst zase normálně. Můj problém byl v tom, že jsem měla hrozně ráda sladkůstky a večerní brambůrky o víkendech u televize. A pohyb jsem z hloubi duše nenáviděla. Mé koníčky se týkaly hudby. Jeden čas jsem sice chodila na aerobic (k tomu jsem se později i vrátila, nechci předbíhat), ale moc dlouho jsem u toho nevydržela. Byla jsem totiž nejhorší. Pak jsem teda váhu nějaký čas zase neřešila, něco jsem zhubla sama od sebe, když jsem odešla na střední, tak už jsem si alespoň nepřipadala jako váleček. Ale ta touha po štíhlosti tam byla.. A to dost.

Potom přišlo léto 2013, které jsem strávila s přítelem v Praze (pořád jsem chodila na gympl, ale na prázdniny jsme si našli brigádu, a tak jsme mohli být pořád spolu). Koupili jsme si kolečkové brusle a skoro každý večer jsme vyráželi ze Strahova na Ladronku dát si pár koleček. Bylo to naprosto boží. :-) Jenže... u konce okruhu stojí největší Kaufland v ĆR :D, takže jsme si tam vždycky skočili pro nákup. A já samozřejmě pro nanuka na osvěžení. Vždycky ale se slovy: "Tohle je muj poslední, jo? Musim taky jíst zdravě, když teď tak sportujeme." Jenže to léto jsme taky jedli spousti cereálií typu Cini-Minis, k večeři třeba párky v rohlíku a tak. Takže to nebylo uplně ideální. Sice jsem díky pohybu nic nepřibrala, ale ani jsem se nijak nepřiblížila své vysněné postavě.

Takový ten zlomový okamžik, o kterém všichni mluví, přišel až v září. Ta chvíle, kdy se vám prostě něco přepne v hlavě a vy se to toho fakticky zahryznete a makáte jako šroub. Přítel se chystal zpátky na kolej a já měla zůstat zase sama doma. Jeden z mých dvou impulzů byl ten, že jsem se doma nudila. Nechtělo se mi s nikým chodit ven (vzpomínám si, že v té době jsme se nějak i rozešly s mou dobrou kamarádkou), ale čas jsem nějak zabít potřebovala. Učení nepřicházelo v úvahu, protože maturita byla daleko. A pak se stalo to, že jednou, když jsem znuděně sjížděla facebook, vyskočila na mě...

- "30ti denní výzva"
Marika a její hubnoucí hnutí na facebooku byla pro mě osudová! Její cvičící plány zaručovaly první výsledky už po třiceti dnech a to bylo něco, co jsem potřebovala slyšet. Ujištění, že když do toho dám všechno, bude to fungovat. A taky fotky těch, kteří už to zkusili přede mnou - a světe div se, oni ty výsledky měli! Tak proč né já? Začala jsem tedy skoro každý den dřepovat a posilovat břicho. Hlavní bylo ale to, že jsem zásadně změnila jídelníček. Všechno nezdravé jsem úplně vyřadila a postupně jsem se učila, jak a co správně jíst. Zkoušela jsem různé vychytávky podle Mariky a ono mě to opravdu bavilo. O to víc, když jsem viděla, že fakt hubnu! Cítila jsem se čím dál tím líp a krásnějš. :-) Určitě všechny tenhle pocit znáte.
Asi po měsíci a něco cvičení s výzvou (a i po nějakých výsledcích) jsem při prohlížení receptů na stránce výzvy narazila na jeden, který nebyl od Mariky ale od "nějaké"...

New dog friend

O mé lásce k pejskům už určitě víte. A pokud jste nevěděli, právě jsem to napravila, takže to už víte všichni. Díky tomu jsem se nedávno přihlásila do jedné agentury, která zprostředkovává venčení. Já  sama bych svého Maxíka do cizích rukou nikdy nesvěřila, ale pokud zrovna potřebuje někdo jiný, proč bych nemohla pomoct :). A když si u toho vydělám nějakou tu kačku, zní to ještě líp, no ne? :D

Nedávno se mi poprvé ozvali, jestli nemám zájem o venčení středně velkého pejska 3 dny v jednom týdnu. Samozřejmě jsem byla nadšená a souhlasila. :) Zanedlouho se mi ozvala jeho pánička a domluvily jsme se, že se sejdeme ještě předtím, abych pejska poznala. :-) (trochu jsem se obohatila ve svých dovednostech v anglickém jazyce :D paní je totiž cizinka). Paní byla přes internet hrozně milá a byla s ní super domluva. Takže jsem se těšila a doufala, že bude všechno pořád tak v pohodě. :-)

Jenže čím víc se blížil den, kdy jsem měla přijít za ní do bytu, začala jsem být paranoidní - a to doslova. Hlavou se mi honily myšlenky typu "Vždyť já jdu domů k úplně cizím lidem! Lákat lidi na venčení psů, chytré! Jsem tak snadná oběť! Co když mě zabijou a pak prodaj moje orgány, vždyť tak se to přece dneska dělá. Já nechci takhle umřít!!" A už už jsem to málem dohnala tak daleko, že bych to celé odpískala. Pak jsem ale sebrala svý pomyslný koule a řekla si, že přece nebudu srab. A že teď už to odvolat nemůžu, když na mě paní spoléhá, jak by teď asi narychlo našla někoho místo mě? 

A tak jsem tam jela. Všechno to ze mě spadlo už po cestě tam, úplně jsem si však oddechla až ve dveřích, kde se na mě zubila moc sympatická paní/slečna a podávala mi ruku. I přesto, že jsem jazykový analfabet, jsem ji rozuměla všechno, co mi říkala a dokonce jsem se na pár vět taky zmohla. :-D Jak já jsem se styděla za ten svůj strach, pane bože! Ale abych nezapomněla na toho nejdůležitějšího... 

Huntera jsem si okamžitě zamilovala! Doufám, že i on mě, hned jsem si totiž vysloužila poctivého psího hubana. :-) Je to zlatý pejsek, není už nejmladší, takže není nijak divoký, spíš takový klidný dědeček. Doma jsem pak pátrala, jaká je to rasa, tak abyste měli představu, můžete se mrknout tady. (Přímo jeho fotky tu teď nemám, ale můžete se podívat na můj instagram, kam jsem jednu před pár dny dala.) Všechny naše procházky proběhly uplně v pořádku. Jednou jsem ho teda musela hodně přemlouvat, protože venku bylo ošklivě a jemu se nechtělo z pelíšku, ale nakonec jsem ho ukecala. :-D A jak byl nakonec rád! 

Po poslední procházce a vrácení klíčů jsem začala být smutná, protože mi přirostl k srdci a chtěla jsem ho ještě někdy vidět. Dlouho jsem ale nesmutnila, protože včera mi paní napsala znovu s prosbou, zda bych v příštích třech týdnech zas nedělala Hunterovi procházkovou společnost. :-)  Některé dny jsem musela kvůli škole odříct, ale většinou mi to vychází. Udělalo mi to hroznou radost a opravdu se na to už moc těšim. :-)

Jsem hrozně ráda, že jsem se na to nevykašlala. Psy miluju, v budoucnu bych se jim chtěla nějakým způsobem věnovat. Je to směr, kterým mě to hodně táhne a myslím, že bych v tom mohla být dobrá. Doufám, že mi to vyjde. Mám v hlavě takový plán, ale ještě je hodně brzo na to, abych něco vykřikovala do světa... 

Tak, to by bylo k tomu, jak se poslední dobou mám. Co je nového u vás? Nechystáte se náhodou teď o víkendu na výstavu For Pets? Já tam půjdu letos poprvé, tak jsem moc zvědavá. (Díky té mé brigádě mám čestnou vstupenku, udělali mi tímhle obrovskou radost, protože jsem si to plánovala už dávno předtím.)

Mějte se krásně a užijte si víkend! :-)