Dnes nám přítelův taťka přivezl krabici švestek, tak jsem se rozhodla s nimi něco vykouzlit. Šla jsem do kuchyně bez ponětí, co vůbec budu vyrábět, ale nakonec to dopadlo dle mého parádně! A tak se s vámi prostě musím podělit o recept. :) (Není to žádná věda ani zázrak, ale je to zdravé a DOBRÉ.)
(Upozorňuju, že je to dělané v maličké troubě a ještě menším plechu, tudíž pro koláč normální velikosti se bude muset všechno vynásobit dvěma.)
INGREDIENCE:
- 1 banán
- 1 vajíčko
- 1 hrnek clz mouky
- 1/4 hrnku bílé hladké mouky
- 1 vrchovatá lžíce chia semínek
- 1/2 mléka
- 2 velké lžíce medu
- asi 10 švestek
- pár kostiček tmavé čokolády
- 1 lžička kypř. prášku bez fosfátů
(nemám ani ponětí, kolik gramů to všechno bylo :D)
POSTUP:
Troubu jsem si předehřála a 170 stupňů.
Chia semínka jsem zalila uvařenou vodou, aby nabobtnala. Mezitím jsem si rozhňácala banán, přidala vajíčko a už nabobtnalá chia.
Potom jsem přisypala mouku a kypřící prášek a všechno to ještě s mlékm znovu zamíchala.
Potom jsem si nakrájela 6 švestek a hořkou čokoládu na maličký kostičky a přimíchala do těsta. Celé jsem to osladila jen medem.
Těsto jsem nalila do vymazaného plechu (pečící papír jsem zase zapomněla koupit :D) a dala do trouby.
Nakonec jsem nakrájela zbylé 4 švestky na měsíčky a ozdobila jimi vršek buchty. Jo a ještě jsem to trošíčku pockapala medem. :)
Pekla jsem to asi hodinu. :)
Chutná výborně, nahoře je křupavý a uvnitř krásně vláčný! :)
Zdravím vás z naší malé psí oslavy. Dneska slavíme jeden rok života toho našeho mrňousa ❤ Mám asi miliardu fotek, na kterých ho pusinkuju nebo sám pózuje s dortíkem (který jsem mu dneska pekla a je samozřejmě ze samých dobrůtek, které může), s party čapkou, s dárečky, se mou a s přítelem... znáte to. :-D Taky tu máme všude rozvěšený balonky a všem od rána píšu, že MAXÍK MÁ DNESKA 1. NAROZENINY!! Prostě magor. :-D Ale chtěla jsem to udělat nezapomenutelný, protože vim, že až se za pár let kouknu na fotky, budu mít na co vzpomínat a taky budu patřičně pyšná, jak jsme to hezky oslavili. :-D
Minulý týden jsme byli s přítelem v kině (po dlouhé době) na papírových městech, na které jsem se chystala už hrozně dlouho! Knížku jsem sice přečetla jen ze třetiny, protože nebyl čas (a četla jsem souběžně milion jiných knížek), ale o to víc jsem byla zvědavá, jak to dopadne. A byla jsem vlastně ráda, že dopředu neznám konec. Stejně tak to mám i s Hunger Games. Knížky mám přečtené i pozpátku kromě druhé poloviny posledního dílu. Abych nebyla v kině za chytrou. :-D Za každou cenu se snažím si tu nevědomost udržet, jenže pak příjde třeba takový Honzík a poví mi, že někde četl, že tam "někdo" umře! (Nebudu svině, nepovím vám kdo!) Ale to jsem se dostala úplně pryč od Papírových měst... Bylo to krásný. Opravdu. :-) A konec mě hrozně překvapil.. Není to typická lovestory. Mám v plánu tu knížku dočíst, protože se mi moc líbí myšlenka toho příběhu a je jasný, že v knížce bude ještě víc. A herci byli taky parádní! Jen mě trošku zklamalo, že na to, že jsme byli v kině ve čtvrtek, kdy měl u nás film premiéru, byli jsme v poloprázdném sále... spíš prázdném, než plném... hodně prázdném.... nebylo nás tam ani deset !!! A přitom to má podle čsfd.cz poměrně vysoké hodnocení, tuším, že něco přes sedmdesát.
Tenhle soundtrack se mi hodně líbil! Ta úvodní melodie je prostě boží. :-)
Dneska jsem si udělala další radost. Koupila jsem mně a Honzíkovi lístky na muzikál Kleopatra ❤ Sice je to hodně, hodně dopředu, ale chtěla jsem dobrý místa, který už tak byly skoro rozebraný (!!). Šíleně se těšim! Sice jsem na Kleopatře už jednou byla (s bráchou jsme dostali lístky od rodičů k Valentýnu a jeli jsme tam pak všichni čtyři a byl to jeden z nejkrásnějších zážitků!), ale moc ráda ji uvidím znovu, je to moje srdeční záležitost. :-) Ať už je listopad, prosím !!!
Jinak já teď trávím prázdniny pracovně. Nestěžuju si, mám skvělou brigádu. Jen to nejsou moc prázdniny, no...:-) Netrávím s přítelem a s pejskem tolik času, kolik bych si přála...
Budu muset jít na kutě, ráno vstávám ošklivě brzo. :(
Zdravím vás všechny 👌- po dramatické odmlce jsem zase na dva až tři články zpátky. :-)
Za tu dobu, co jsem nenapsala, se stala a přihodila opravdu velká spousta věcí. A že to byla dlouhá doba. Dneska, když jsem se přihlašovala na bloggera, uvědomila jsem si, že už skoro nevím, jak můj blog vypadá! Teda ono to není nic světového, co by si člověk musel zapamatovat, ale přeci jen... bylo to trochu zvláštní zjištění. :D
Můj poslední příspěvek nějak zaváněl ... pesimismem, a prostě věcmi, co nemám ráda. Většinou bývám nad věcí a i když je opravdu zle, snažím se ve všem vidět něco dobrého, hledat nějaké východisko. Nebo si zkrátka nepřiznávám, že je opravdu až tak zle. Ale tentokrát jsem si to uvědomovala. Proto ten článek plný blbinek..
Ale všechno zlý je k něčemu dobrý a já jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Hrozně dlouho jsem se zabývala myšlenkami na to, co ze mě jednou bude. Ničila mě představa, že budu celý život ráno vstávat s odporem, abych šla do nudné a bezvýznamné práce, která mě bude ubíjet a budu tam chodit jen proto, abych si vydělala peníze, pro nic víc. Budu se vracet utahaná a bez života, jako většina lidí. Budu celý život někde v kanceláři, v lepším případě budu tu kancelář mít sama pro sebe.. A budu se dívat do počítače a něco si počítat, něco zapisovat a kontrolovat... dělat statistiky a grafy.. telefonovat.. nebo budu komandovat nějaké lidi pode mnou, kteří budou touhle prací "nadšení" stejně jako já.
Takhle namalovaná budoucnost není moc uspokojivá. Ale já si jí nijak představit nedokázala... V mém oboru bych nikdy neprorazila mezi ostatními a nebyla lepší, aby se ze mě stala třeba manažerka nebo dokonce podnikatelka. Nejsem vůdce, neumím počítat, nemám tucha, jak zaujmout lidi. Takže bych skončila někde v té malé kanceláři a dělala jen pěšáka. A to by mě zabilo.
Co jsem si teda sakra myslela, když jsem na VŠE šla? Že jednou budu slečinka inženýrka v kostýmku v drahým nadupaným auťáku a budu se mít dobře? Jasně, takhle si to představit není vůbec špatný. Ale obnášelo by to dělat (pro mě) nezáživnou práci a ještě v ní být dobrá...
A tak jsem udělala obrovský krok. Rozhodla jsem se opustit svou školu a jít úplně jinam... někam, kde mě to bude bavit a naplňovat. Riskovala jsem ale hodně... Doteď mám strach, co tomu řekne okolí. Že jsem odešla ze školy, na kterou jsem tolik chtěla a o žádné jiné jsem se ani nezmínila.. Ale už je to tak. Ode dneška jsem studentka kynologie.
Tím ale mé plány sny zdaleka nekončí. Nevím, jestli bych měla.... ale jo, napíšu to. Chtěla bych si teď udělat bakaláře.. a potom se (i přes mrtvoly) dostat do Brna na veterinu!! Uuu a je to venku! Jsem to ale blázen, co? Tenhle můj sen jsem zavrhla už dávno na základce, kdy jsem se smířila s tím, že by to bylo moc těžké. A teď, na stará kolena, jsem se rozhodla, že to zkusím.
A proč to nejdu zkusit hned příští rok? Nebo za rok? Proč jdu nejdřív na kynologii?
Protože - za prvé, v Praze mám celý svůj život a nedokázala bych ho opustit ani kvůli veterině. Ano, mluvím o Honzíkovi. Pro někoho možná bláznovství, ale věřím, že pár dušiček mě pochopí (díky bohu za ně). A za druhé - střední školou jsem prošla chemií téměř nedotčená, takže mám teď co dohánět. Snad budou 3 roky stačit. :-D
Ale nevěřili byste, jak jsem byla sentimentální, když jsem si teď nedávno šla na VŠE ještě pro nějaký papír. Úplně se mě zmocnily ty pocity jako "Těmihle dveřmi teď projdu už uplně naposled... musím se ještě jednou svézt tim suprovym výtahem... A vás už taky nejspíš nikdy neuvidim, pani..." a tak. Je to parádní škola, je krásná a taková velkolepá. Jsem ráda, že jí opouštím, ale chápejte, je to jako opustit starý sen, který se nevydařil podle vašich představ a vy jdete pryč, za lepším. Ale stejně se ještě ohlídnete a zamáčknete slzičku.
Mám celý život před sebou. Co je proti tomu jeden ztracený rok. Úplně jsem si teď vzpomněla na Stmívání, nevím přesně, který díl to byl, ale Jessica v něm měla proslov.. a říkala hrozně krásná slova o tom, že teď je ten pravý čas nasekat jednu chybu za druhou. Samozřejmě to není podmínka, ale měla pravdu! Kdy jindy k tomu bude lepší příležitost? :-D Chci říct, že pořád jsme mladí a když něco nevyjde, pořád máme otevřeno hrozně moc dveří a máme spoustu možností. Jedna věc nevyjde, jiná se podaří.
Další změna, která se u mě konala, je, že mám konečně práci. Dobře, brigádu, ale práce zní líp. A jsem teď nějak spokojená. Až tak, že uvažuju i o druhé brigádě, ale to už mi asi úplně přeskočilo. :-D A samozřejmě do toho ještě chodím venčit Huntera. A snažím se co nejvíc starat o mého malého medvídka Maxíčka, který teď ke konci měsíce bude mít první narozeniny. :-)))))
Mimochodem - pusťte si tu písničku z úvodu, pokud jste to ještě neudělali, je úžasná. A taky úžasně chytlavá. :-D
Zdravím,
omlouvám se za neaktivitu. Jeden čas to vypadalo slibně, psala jsem každý den a bylo tu i "živo". Ale to je asi pryč.
Poslední dobou je všechno tak nějak jinak. Často nevím, co si mám myslet, co mám dělat.. Obvykle končím ve svých vlastních myšlenkách a snažím se tomu všemu přijít na kloub.
Pořád teď přemýšlím nad budoucností. Nad tím, co bych chtěla doopravdy dělat. A nevím. Jsem na vysoké a nevím. Většina tohle ví už na základní škole a jde si za tím. Jen já musím být pořád ta nerozhodná... Bojím se, aby jednou nebylo pozdě...
Stala se mi smutná věc s toulavou kočičkou. Snažila jsem se ji ještě s jedním moc hodným pánem zachránit po srážce s autem. Když jsme však přijeli k veterináři, byla už mrtvá...
Dneska jsem zase "zachraňovala" žábu se zlomenou nožičkou. Nic moc záchrana, jen jsem ji odnesla z rozpáleného chodníku do lesa a pokropila vodou. Většina lidí by si nade mnou ťukala na čelo. Ale mně je to asi jedno... a asi vím, co bych chtěla dělat.
"Nikdy není pozdě udělat dobré rozhodnutí."
Konečně jsem v Praze začala chodit do knihovny. Mám teď rozečtenou jednu chytlavou knížku, tak když se mi bude líbit až do konce, určitě čekejte recenzi. :) Jmenuje se "Oškliví" a je to dystopie, nějak se mi tento žánr začíná líbit.
Bylo teď nějaké těžké období. A já bych ho nikdy nezvládla, nebýt mého přítele. On je... prostě úžasnej. Je tou největší oporou, jakou si holka dokáže představit. Šíleně ho miluju..
Já nevím, někdy prostě příjde blbý období a vám nezbude nic jinýho, než se držet toho, komu na vás záleží a doufat, že to společně překonáte.
Zdravím! Jak se máte, takhle v pondělí ráno? Já se mám překvapivě dobře, na to, že jsem dneska vstávala v 7 (což normálně nezvládám) a že se musím 3 dny učit jak mourovatá. Zatím to vypadá, že budu dělat všechno pro to, abych se tu statistiku nenaučila.. Ne, musím! Ale na článek se čas najde vždycky, ne?
Co je u mě nového jsem více méně shrnula v úvodu. :D Učím se a doufám, že z toho vyváznu alespoň s pár splněnými kredity.
Pár dní zpátky jsem objevila úžasnou aplikaci. o který jsem nikdy předtím neslyšela, tak se s vámi musím podělit. Když jsem zrovna zas přemýšlela, co bych dělala (kromě učení), stáhla jsem si do mobilu blbinku jménem Wattpad. Původně jsem si myslela, že je to jen knihovna knížek a že si najdu nějakou svou oblíbenou a budu číst. Pak jsem ale zjistila, že je to něco jako sociální síť, kde lidé nezveřejňují selfíčka, ale svou literární tvorbu. Dlouho jsem se nerozmýšlela a prostě jsem najela na jednu "knížku", u která mě zaujala názvem a popisem a začetla se. Po první kapitole mi bylo jasné, že si mě příběh získal a že to musím číst dál. Jediné co mě na tom štve, je to, že příběh ještě není dokončený a autorka přidává kapitoly postupně. Zatím jsem po každé kapitole mohla jít hned na další, ale nevím, co budu dělat, až na ni budu muset čekat několik dní. :D Zešílím jak u seriálu...
Neděste se, prosím. Přišlo zkouškové a tím i má úchylka na old-schoolové písničky. Vždycky při učení s přítelem posloucháme Beatles nebo podobné, mám je ráda, protože jejich písničky jsou tak pohodově a uvolňující.. A skvěle se u nich učí, pokud máte rádi něco v pozadí. Když jsme tedy jako obvykle poslouchali, nějak to samo přešlo k Britney a k této písničce. Jakmile dohrála, pustila jsem jí znova a pak ještě jednou a to už jsem si jí ukládala do seznamu a bylo to, teď ji poslouchám pořád. Hrozně se mi líbí!
Taky jste si určitě všimli nepřehlédnutelné úvodní fotky - zase jsem se musela pochlubit, no :D. Dostala jsem totiž dodatečný dáreček k narozeninám od přítele (dostala jsem toho víc, ale to vám ukážu někdy později). Nevěřili byste, jakou radost dokáže takováhle maličkost udělat magorovi, jako jsem já. ❤ Nosím ho teď pořád a všude. I teď se mi houpe na krku a to jsem byla jen venku s Maxíkem.
Mimochodem! Hubnutí jde sice pomaleji, než jsem doufala, ale jistě. Sice jsem před víkendem spořádala hezkej kus dortu (přítel slavil 22. narozeniny, tak jsem ho v tom nemohla nechat, to chápete) ale i tak jsem si pak stoupla na váhu a radovala se ze 4 kil dole. Trochu to vidím i v zrcadle, je to krásnej pocit, když jsem se do toho konečně zas opřela. Ale tohle je jen začátek... :-)
Ve čtvrtek mi dávali POSLEDNÍ díl 10. série Supernatural ❤ Skončilo to úžasně (!!!) a teď mají do října pauzu. Ach jo! Ale co, i tak jsem strašně ráda, že bude ještě jedna série, původně se říkalo, že tato bude poslední. :-) Musím říct, že jsem si všimla, že tohle je seriál, kde mám ráda snad všechny potavy - i ty záporné. Třeba Crowley (i když už ani nevím, jestli se dá ještě pořád brát jako záporák) je úžasnej, občas jsem mu i fandila! Sleduju i Sheppardův facebook a opravdu - jeho nelze nesnášet. Nedávno mě pobavil, když zveřejnil selfie před domem, na kterém byl nápis "The Winchester house" - no a jeho výraz si dokážete domyslet. :D "Oni jsou všudeee!" A nebo třeba Rowena, to je sice zákeřnice, ale je mi hrozně sympatická. :) I když vlastně jednoho vystát opravdu nemůžu - Metatrona. Skoro bych na něj zapomněla, na slizouna!
Ač nerada, musím přiznat, že můj jídelníček bůh ví jak inspirativní zrovna není. Tak to dneska oživím několika dobrůtkami, které bych v dietě asi neměla, ale co by to bylo za život, kdybychom si ho občas neosladili :)
Dneska tu mám odlehčující článek, aneb Jak se mám a Co je nového. :-)
Už asi tak půl roku "držím dietu". :D Nic nového. A ano, víme, jak to s ní doopravdy bylo, když jsem nekřičela do světa žádné super výsledky. ALE asi před dvěma týdny se stal zázrak a já ji začala držet opravdu. Fakt. Už nekecám. :D A když se dostavily první výsledky (alá 3 kila dole!!!), udělala jsem hlavou díru do stropu, jak jsem se radovala. Zároveň jsem na sebe ale dost naštvaná, že jsem nebyla schopná začít už v lednu, to bych teď vypadala trošku jinak a nebyla v takové časové tísni (léto se blíží a mně začíná být v džínách vedro -.-).
Hned jsem si teda za odměnu vyhlídla pár proteinových tyčinek, tak už se nemůžu dočkat, až si pro ně zajedu a ochutnám!
Také se teď peru se školou, protože pomalu začíná zkouškové a to je skutečně to nejhorší období studentova (jinak božího) života.
Také pořád jezdím venčit Huntera. Uvědomila jsem si, že s tím jen tak už nepřestanu. Nemohla bych, neměla bych na to srdíčko. Zamilovala jsem si ho až moc. Takže mu budu dělat procházkovýho parťáka ještě pěkně dlouho. A jeho panička je za mě taky moc ráda. Ví, že má o pejska postaráno a může být v práci v klidu. K tomu bych ale potřebovala ještě nějakou pořádnější brigádu, takže hledám, hledám. Alespoň na ty prázdniny (ale co call-centra mě už vážně nikdo nedostane).
S přítelem jsme zkoukli všech 6 dílů Hvězdných válek a těšíme se na listopad, až bude v kinech 7. Ano, čtete správně :D Já bych v životě předtím neřekla, že na takovou blbovinu budu vážně koukat. A normálně mě nějaké díly i bavily. Nejvíc teda ty novější, takže první, druhý a třetí. A zamilovala jsem si roboty R2D2 a 3PO :D. A hlášku "Kredity budou stačit" teď s přítelem říkáme až moc často, vzhledem k období, které nás čeká.
Tím filmová mánie nekončí, také jsem (už ale bez přítele) koukla na film By the gun. Né že by měl zrovna dobré reference.. Ale já jsem si ho pustila hlavně kvůli oblíbeným hercům. Protože na kombinaci Bena Barnese a Leighton Meester jsem byla opravdu zvědavá. A nezklamali! Ben se podle mě s rolí mladého mafiána vypořádal s elegancí. A Leighton je skvělá úplně všude. Abyste měli představu, je to takové trochu akční drama, žádný legrácky. A je tam nadměrné množství nahých holek. Ale jinak to podle mě byl hezkej film a koukla bych se na něj znovu. (Nebo klidně jen na Bena.)
Dnes už od rána slídím na stránce Supernatural, kde by se každou chvíli mohly objevit české titulky na nejnovější díl. Jsem z toho už skoro na prášky, protože tenhle díl potřebuju vidět co nejdřív, ach jo! Někdo totiž už stihl spoilerovat, že umře jeden z hlavních hrdinů! Takže já nepřemýšlím nad ničím jiným, jestli to bude Dean (prosím ne!!), Sam nebo Castiel!!! A tahle nevědomost je (pro fanynku) ubíjející :D Ale přečíst si to nechci, musim to vidět nejdřív sama, chápete... :D
Zítra se s Honzíkem, jeho mamkou a všema třema bišonkama chystáme k nim na chatu. Tak si užijem víkend v přírodě. S učením. Ale i tak to bude fajn, hrozně se těšim. :-)
Dnes mi spadl ze srdce jeden z několika obrovských kamenů! Ve škole se mi povedl test nad má vlastní očekávání, tudíž můžu za odměnu k závěrečnému testu. :-D Který je tak 10x těžší, než průběžné, ze kterých jsem byla tak vyklepaná. Ale 3 týdny jsou dlouhá doba, to se nějak zvládne. Z toho dnešního podařeného mám prostě hroznou radost (a zítra a pozítří mě čekají další dva...). To jsem vám jen potřebovala sdělit, teď už k článku.
Proč přání na léto? No protože už se pekelnou rychlostí blíží a já jsem chytla svou každoroční náladu, kdy sleduju ceny zájezdů a v uších mi zní šplouchání vlnek... Aaach, jak dlouho jsem už nebyla u moře! Ale začnu něčím skromnějším...
I. ŠATY!!
- Poslední dobou na ně koukám pořád! Ve skříni mám jen jedny (letní), nikdy jsem na šaty moc nebyla. Ale teď jsem prostě dostala chuť koupit si jich hned několik. ❤ Tady je pár ukázek, jaké by se mi líbily!
1. šaty Caroline (Spartoo.cz)
2. Grey floral print skater dress (Tally Weijl)
3. šaty Garti (opět Spartoo.cz)
II. Patlátka na obličej, protože jsem se konečně rozhodla, že se naučím se líčit. :-D Jako já se maluju, řasenku, stíny (občas), obočí a výjimečně linky. A tím to končí, slovo jako bronzer jsem nedávno slyšela prvně a třeba to, že se make-up dá nanášet i štětcem a né jen patlat prstama, jsem se také dozvěděla teprve před pár dny. Takže já jsem tragéd. :-D Né že bych s tím nemohla žít plnohodnotný život, ale občas holka prostě má chuť nějak se zkrášlit. :-) A aby to nějak vypadalo.. Proto s tím něco uděláme. :-)
1. korektor a rozjasňovač
2. bronzer
3. sada na obočí
4. štětec (ale to jste asi poznali :-D)
Vše je o značky e.l.f., sice od nich ještě nic vyzkoušeného nemám, ale četla jsem jen samé dobré recenze. Tak proč to nezkusit. Staré dobré Alverde samozřejmě nehážu z okna, jsem s ním nadmíru spokojená, ale chce to ještě něčím doplnit. :-)
III. blbinky na konec :-)
1. blůza M&S
2. kalhotky Victoria's Secret
3. (píčovina na závěr) kelímeek ❤_❤
Samozřejmě že oblečení, které nutně potřebuju, nekončí tímto krátkým seznamem. :-D Vybrala jsem pár věcí, které se mi líbily nejvíc. Uvidíme, co z toho nakonec seženu :-)
IV. Dovolená...
Jak už jsem zmiňovala na začátku článku. Je jedno KAM, hlavně, aby tam bylo moře a nebyli muslimové a byla bych šťastná!
Uvidíme, třeba najdu dobrou brigádu a v září se s přítelem někam podíváme. (Jen nevím, jak bych to přežíla třeba týden bez Maxíčka!)
Sliby se mají plnit. A já jsem vám nedávno slibovala, že udělám nějakou recenzi na kosmetiku Alverde. A jelikož se mi už pár sarapatiček nahromadilo, usnesla jsem se, že přišel ten správný čas. :D
Alverde určitě všichni dobře znáte. Je to čist přírodní kosmetika, která neobsahuje konzervační ani syntetické látky a její výroba je šetrná k životnímu prostředí, navíc většina jejích produktů má certifikát Vegan (tzn. že v nich nejsou obsaženy živočišné složky).
Rtěnka
Tuto rtěnku s odstínem 59 (Dusty Nude) jsem si pořídila nedávno a je to asi má úplně první rtěnka vůbec. :-D (Pokud nepočítám různé vzorky, když jsem ještě dělala pro Oriflame...) Vždycky jsem se toho bála a na pusu jsem si matlala maximálně lesk. Pak jsem objevila, že rtěnky nemusí být jen křiklavě červené, ale i něžné a v pleťovém odstínu. Stejně jsem si ji ale nikdy nepořídila. Až před pár dny, kdy jsem (jako obvykle) prolézala v DMku Alverde koutek, jsem na ni narazila a dala ji do košíku. Vůbec toho nelituju, je strašně krásná, rdrží, nekřičí a dá rtům takovou svěží barvu a lesk. :-) Na fotce vypadá o něco tmavší, než ve skutečnosti je, tak se nenechte zmást.
To je fakt děsnej zvyk - fotit si každý jídlo. Už je to tak automatický, že nad tim ani nepřemejšlim. A stejně potom polovinu těch fotek smažu. Normálka. Ty, které jsem nesmazala, se mi tu ale už nějak začínaly kupit, tak jsem si řekla, že je dám do článku. Většina z nich je zdravá. :-P Protože co jsem napsala tento článek, jsem se nad sebou dost zamyslela a opravdu už začala něco dělat. ;-)
Začnu svačinkami, tady je dopolední: ovoce a burákové máslo. Na tuto kombinaci nedám dopustit!
Minulý týden se mi stala taková zvláštní věc, se kterou bych se s vámi chtěla podělit. Teda ona vlastně nebyla až tak moc zvláštní, bylo to něco úplně obyčejného, avšak zanechalo to ve mně spoustu myšlenek, o kterých musím přemýšlet.
Jela jsem zrovna za Hunterem, abych ho vzala na procházku. Autobus právě zastavil na zastávce a já z okna viděla, že nastupuje slečna se slepeckou holí. Byla přibližně stejného věku jako já, možná mladší. Měla problémy, nemohla nahmatat dveře autobusu. Hned mě napadlo, že nejspíš není slepá odjakživa a že si teprve zvyká. Naštěstí byl hned vedle ní starší pán, který ji navedl. Dívka tedy nastoupila... a posadila se vedle mě. Ještě předtím si ohmatala sedačku a zeptala se, zda je tu volno.
Odjakživa se slepoty bojím a slepých lidí je mi hrozně moc líto. Dle mého je to jedna z nejhorších věcí, která člověka může potkat... A jak jsme tak seděly vedle sebe, vnímala jsem rozdíl mezi námi. To, že ona tam sedí po tmě, zato já vnímám všechny barvy, světlo, stíny, lidi, tváře.. Bylo mi jí líto a chtěla jsem jí nějak pomoct, jenže jsem věděla, že ani nijak nemůžu a že nějaká lítost by jí ani nepomohla. Takový člověk žije v úplně jiném světě a musí si procházet něčím, co my si ani nedokážeme představit. Teda, já jsem to zkusila. Zkusila jsem si představit, že bych bez zraku měla cestovat po Praze a pohybovat se v hromadné dopravě, jako ona. Bylo to něco nepředstavitelného. Slečna měla (a má) můj obdiv.
Autobus zastavil na konečné a lidé začali vystupovat. Zeptala jsem se slečny, jestli jí nemůžu nějak pomoct. Prostě jsem ji nemohla nechat stát na zastávce a s klidným svědomím odejít. Ona se mě jen skromně zeptala, jestli náhodou nejdu do metra. Sice jsem neměla v plánu tam jít, ale byl to kousek a i kdyby ne, chtěla jsem jí pomoct. Tak jsme se chytly za ruce a já ji pomalu vedla ulicí mezi lidmi, ze schodů, podchodem a k dalším schodům - až dolů do metra. Tam jsme společně počkaly a když metro dorazilo, dovedla jsem ji k sedačce. Tam mi poděkovala, rozloučily jsme se a já se vrátila zpátky nahoru a šla si po svém.
Ten den jsem na ni nemohla přestat myslet. Byl to můj první kontakt se slepým (nebo nějak handicapovaným) člověkem. Místo toho, abych měla hezký pocit, že jsem jí pomohla, mě spíš mrazilo z toho, jak moc jsem s ní cítila. Ona sice vypadala tak nějak vyrovnaně a smířeně, dokonce chvíli i vtipkovala, ale co jiného jí zbývá..
Začala jsem přemýšlet o rozdílnosti našich problémů. Věci, které já dělám denně a považuji je za samozřejmost, ona vnímá daleko obtížněji a složitěji. Třeba takováhle cesta městem je pro ni boj. Kdežto pro mě je to něco automatického, co dělám denně a ani nad tím nepřemýšlím. A čím je ona jiná než já? Kdo rozhodl, že já uvidím a ona bude žít ve tmě? Tolik moc otázek.. Ještě mě to přeci může potkat. Třeba potká. A budu vzpomínat na ty časy, kdy jsem byla normální. Uvědomila jsem si (ale opravdu uvědomila, né jen jako klišé), že bych si měla vážit toho, že jsem zdravá a můžu normálně fungovat. Až zas budu příště nadávat, že mám nějaké problémy, měla bych si vzpomenout na ni a na to, že ona má ty problémy mnohonásobně větší a vůbec celý život je pro ni složitý. Nemá takové možnosti jako já. A toho si prostě musím vážit a nebrat to jako samozřejmost. Dá se paradoxně říct, že ta slepá dívka mi otevřela oči...
Dnes jsou tomu přesně 3 roky, co jsme se dali s přítelem dohromady! To už je doba, sakra... :-D
- Dopoledne jsem byla na procházce s Hunterem, potom jsme si dali s přítelem oběd (který jsem nachystala už včera na dnešní piknik, který nakonec ale nevyšel..) a odpoledne jsme šli na procházku s Maxíkem :-) vzali jsme to lesem, kde bylo nádherně a také jsme cestou nakrmili pár srnek. :-) Teď už jsme doma, dáváme si víno a uděláme si filmový večer. :-) Dnešek byl prostě krásný. Víc takových dnů, kdy je jen pohoda a nic víc!
Fešák Hunter... :-) Tento týden jsem s ním trávila poměrně dost času a i když není můj, mám ho strašně ráda! Je už v úctyhodném věku, ale pořád je plný života. Miluje vycházky do přírody. Často se zastaví, odpočívá a prohlíží si vše kolem sebe. Dneska na něho bylo až moc teplo, tak jsme si dali pauzu na louce, kde si Huntie lehl a já ho hladila a... bylo to prostě fajn. :-)
Srnky bylo už o něco těžší vyfotit, pořád se nějak mlely :-D Ale byly překrásné! Byla mezi nima i mláďátka :-) Měly zrovna čas večeře, tak jsme jim přilepšili jablíčkem :-) Byl to hezký zážitek. Kdo si kdy pohladí srnku po čumáčku?
A také jste dlouho neviděli našeho broučka :-P Tady na fotkách je asi 2 hodiny po stříhání a je to fešáček. ❤
...aneb Po dlouhé době jsem něco přečetla, a tak se chlubím.
Ne, ve skutečnosti bych jen chtěla napsat kraťoučkou recenzina knížku Hledání Aljašky od Johna Greena.
Nejdřív chci říct, že od tohoto spisovatele je to má první knížka. O Aljašce jsem nikdy předtím neslyšela, zato o Greenovi ano. Ale kdo ne. :-) Napsal přeci Hvězdy nám nepřály a Papírová města - obojí zfilmováno, druhý titul se teprve těší na svou premiéru (letos v červenci). A příběh Hazel-Grace a Guse mě totálně dojal. A proto když jsem v knihkupectví zahlédla koutek s Greenovými knihami, bylo mi jasné, že si jednu z nich odnesu. Měla jsem chuť přečíst si nějaký hezký příběh. A teď už můžu potvrdit, že jsem sáhla po správné knížce.
Příběh vypráví středoškolák Miles Halter, který se vyžívá v posledních slovech známých osobností, má velikou nouzi o přátele a žije poněkud nudný život. Nehodlá se s tím však smířit a rozhodne se, že nechá svůj starý život a vydá se za něčím novým. Nastoupí na internátní školu Culver Creek a spolu s touto změnou se postupně mění i on sám. Ze slušného chlapce se najednou stává někdo, kdo se nebojí udělat průser, umí se bavit a hlavně - má kolem sebe partu skvělých lidí, na které nedá dopustit. Vzniká mezi nimi opravdu silné přátelství. Největší vliv na něho má (jak jinak) dívka, do které se neskutečně moc zamiluje - Aljaška Youngová. Tato náladová, impulzivní, ale přesto kouzelná dívka má opravdu něco do sebe. Dle mého je to velmi zajímavá osobnost a v knížce jsem si ji moc oblíbila. Možná je to schválně napsané tak, abyste si ji (stejně jako hlavní hrdina) prostě zamilovali. Naneštěstí pro něho má už přítele. Další v partě je Chip Martin, přezdívaný Plukovník(tato přezdívka mi přišla úplně hrozná.. ale postupně jsem si na ni zvykla a ke konci knížky už mi tak nevadila), který je Milesův spolubydlící. Miles si také vyslouží prapodivnou přezdívku, a to Váleček - myšleno ironicky, protože je hubený jak lunt. Další v partě je Vietnamec Takumi a hezká cizinka Lara.
V Milesově životě je najednou spousta legrace, kanadských žertíků, alkoholu a cigaretového kouře. Dokonce ho potká i láska (a k tomu ještě něco jako láska). Všechno se zdá být perfektní. Dokud nepříjde den, který mu změní život.
Líbí se mi styl, v jakém je kniha podána. Také je zajímavé, jak je celá kniha je rozdělena na dvě části, a to "předtím" a "potom". Takže jednotlivé kapitoly nesly názvy jako "186 dní předtím" atd... Asi jste tedy uhádli, že se něco stane, ale co, to vám spisovatel ani slůvkem nenapoví a nechá vás v zuřivé zvědavosti (jako mě) až do té chvíle.
Ráda bych se rozepsala víc, ale nechci prozradit příběh ani nějaké další zásadní věci. Každý by si to měl v knize prožít sám. :-)
Knížku vám všem tedy moc doporučuji. Těch pár hodin čtení za to opravdu stojí. :-)
Mějte se krásně!
PS. Na druhém obrázku je portrét dívky - přesně takto jsem během čtení Aljašku skutečně viděla. Na tento obrázek jsem narazila až později, takže mě z toho až zamrazilo. :D
PS II.: Doufám, že Plukovníka bude ve filmu hrát Josh Hutcherson, je mu totiž (podle mě) neuvěřitelně podobný a tahle role by mu sedla jak prdel na hrnec!
Jak už vám asi název článku napověděl, chtěla bych vám dneska povyprávět o mém hubnutí. O tom, že něco takového napíšu, uvažuju už opravdu hodně dlouho, ale stále jsem to odkládala s tím, že to napíšu, až budu víc ve formě a budu to brát jako takové ohlédnutí. Místo toho tu teď sedím naprosto nespokojená se svým vzhledem, a tak toto budu brát i jako motivaci sama pro sebe. Pokud mi pak budete chtít napsat, jak jste začínali vy a jaké to pro vás bylo, budu jen ráda!
První myšlenky ba hubnutí u mě přišly už na základní škole. Vždycky jsem bývala takový buřtík mezi hubenými spolužačkami. Na hodinách tělocviku jsem byla pravidelně nejhorší a dělalo mi problém i vyšplhat po tyči. (Teď si mě ale prosím nepředstavujte jako úplného buřta, byla jsem silnější, ale né nějak obézní nebo tak. :D) A jako každé holce mi to začalo vadit, takže jsem se rozhodla, že budu "držet dietu". Moje dieta vypadala tak, že jsem přestala snídat a moje školní svačiny končily v koši. Obědvala jsem normálně a k večeři jsem si dávala jogurty (výjimečně s müsli). K tomu jsem doma každý večer dělala 100 sklapovaček. No prostě boss. :-D Něco málo jsem zhubla (pravidělně jsem se vážila), ale samozřejmě jsem to moc dlouho nevydržela a začala pak jíst zase normálně. Můj problém byl v tom, že jsem měla hrozně ráda sladkůstky a večerní brambůrky o víkendech u televize. A pohyb jsem z hloubi duše nenáviděla. Mé koníčky se týkaly hudby. Jeden čas jsem sice chodila na aerobic (k tomu jsem se později i vrátila, nechci předbíhat), ale moc dlouho jsem u toho nevydržela. Byla jsem totiž nejhorší. Pak jsem teda váhu nějaký čas zase neřešila, něco jsem zhubla sama od sebe, když jsem odešla na střední, tak už jsem si alespoň nepřipadala jako váleček. Ale ta touha po štíhlosti tam byla.. A to dost.
Potom přišlo léto 2013, které jsem strávila s přítelem v Praze (pořád jsem chodila na gympl, ale na prázdniny jsme si našli brigádu, a tak jsme mohli být pořád spolu). Koupili jsme si kolečkové brusle a skoro každý večer jsme vyráželi ze Strahova na Ladronku dát si pár koleček. Bylo to naprosto boží. :-) Jenže... u konce okruhu stojí největší Kaufland v ĆR :D, takže jsme si tam vždycky skočili pro nákup. A já samozřejmě pro nanuka na osvěžení. Vždycky ale se slovy: "Tohle je muj poslední, jo? Musim taky jíst zdravě, když teď tak sportujeme." Jenže to léto jsme taky jedli spousti cereálií typu Cini-Minis, k večeři třeba párky v rohlíku a tak. Takže to nebylo uplně ideální. Sice jsem díky pohybu nic nepřibrala, ale ani jsem se nijak nepřiblížila své vysněné postavě.
Takový ten zlomový okamžik, o kterém všichni mluví, přišel až v září. Ta chvíle, kdy se vám prostě něco přepne v hlavě a vy se to toho fakticky zahryznete a makáte jako šroub. Přítel se chystal zpátky na kolej a já měla zůstat zase sama doma. Jeden z mých dvou impulzů byl ten, že jsem se doma nudila. Nechtělo se mi s nikým chodit ven (vzpomínám si, že v té době jsme se nějak i rozešly s mou dobrou kamarádkou), ale čas jsem nějak zabít potřebovala. Učení nepřicházelo v úvahu, protože maturita byla daleko. A pak se stalo to, že jednou, když jsem znuděně sjížděla facebook, vyskočila na mě...
- "30ti denní výzva"
Marika a její hubnoucí hnutí na facebooku byla pro mě osudová! Její cvičící plány zaručovaly první výsledky už po třiceti dnech a to bylo něco, co jsem potřebovala slyšet. Ujištění, že když do toho dám všechno, bude to fungovat. A taky fotky těch, kteří už to zkusili přede mnou - a světe div se, oni ty výsledky měli! Tak proč né já? Začala jsem tedy skoro každý den dřepovat a posilovat břicho. Hlavní bylo ale to, že jsem zásadně změnila jídelníček. Všechno nezdravé jsem úplně vyřadila a postupně jsem se učila, jak a co správně jíst. Zkoušela jsem různé vychytávky podle Mariky a ono mě to opravdu bavilo. O to víc, když jsem viděla, že fakt hubnu! Cítila jsem se čím dál tím líp a krásnějš. :-) Určitě všechny tenhle pocit znáte.
Asi po měsíci a něco cvičení s výzvou (a i po nějakých výsledcích) jsem při prohlížení receptů na stránce výzvy narazila na jeden, který nebyl od Mariky ale od "nějaké"...
